Člověk člověku vlkem    

Milý lidé, starejte se o to, aby vaše bytí bylo co nejméně stopu zanechávající na přírodě i ostatních lidech.  

Znění českého Skautského zákona

• Skaut je pravdomluvný
• Skaut je věrný a oddaný
• Skaut je prospěšný a pomáhá jiným
• Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta
• Skaut je zdvořilý
• Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských
• Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců
• Skaut je veselé mysli
• Skaut je hospodárný
• Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích    

Desatero božích přikázání                                                                                                                                                             

 1. V jednoho Boha věřit budeš.

 2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.

3. Pomni, abys den sváteční světil.

4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.

5. Nezabiješ.

 6. Nesesmilníš.

 7. Nepokradeš.

 8. Nepromluvíš křivého svědectví.

 9. Nepožádáš manželky bližního svého.

 10. Nepožádáš statku bližního svého.

 Snad Vám tato desatera budou návodem. Alespoň něco si z nich vzít, i když s něčím nemůžete vnitřně souhlasit. 

           Křišťálové jiskry         

Podbízivě třpytivé,

jsou nabídky oblud,

radost chvíli přínáší, 

stáhnou tě do temnot.

Co mi vlastně nabízí,

překračuji hranu bytí,

vlastnit něco za dolary,

koupit v krámu kýbl štěstí.

 Nabízejí zlato králi,

naučí tě řeči hadí, 

znát své nitro,

je to,

oč tu kráčí.

Posvítit si na život,

v temnotě je tklivo,

ohlodat vše až na kost,

to ne, 

žiju in vivo. 

Přehnaně se nesměju,

počítám dny do výdeje,

pak si tiše oddechnu,

a skryju se u křišťálové sluje.

        Dnes        

Pozvolna protáhnout se,

jak kočka tiše v předsíni,

nakračuji,

abych nevylekal posla,

co nese zprávu z temného lesa .

Dnes a denně čekám,

že otevřou se dveře,

přijde zpráva,

že pravda našla svoje cesty,

nebylo již bezpráví

a každý kdo přešlápl, dostal přes prsty.

Radují se mrtví,

co nedostali dobré zprávy,

potrestaní nesou svoje kříže k cíli,

tělo je při tom pálí

a stejně přebývají v síní nevědomí.

      Hrady     

Stavím hrady z pavučiny,

cesty zmatené,

něžná slova na síti,

venku lehce mrholí ,

půjdu hledat tebe,

do uzavřeného nebe.

Překročím všechny padlé,

vzpomenu na včerejší smutek,

vyhodím z vázy květy zvadlé, 

prohrábne mi vlasy hřebínek,

a pošlu dopis do staré pošty,

kde klapou hory razítek. 

Hrady prázdné,

bez tebe,

nemají už žádné stěny,

co by tiše vyprávěly,

jak jsem volal do nebe.

      Smířlivě  

Cesty protly se v bodu nula,

jsem sám a smířlivě poutám se,

štítím se planých řečí, 

pavouci chodí pářit se,

nedivím se tanci s křečí,

tápu po tmě a

hledám mírné řeči.

Už chci jen slyšet tralalá,

nic drásavého,

jen pudlící chvějí se zimou,

hledám někoho pod peřinou,

jsem sám a slyším jen tikot,

ručička na niž hledím,

pohybuje se v rámci vteřin,

radši usnout a probudit se včera,

to když mě ještě tvá ruka objímala.  

     Všudypřítomná     

Všudypřítomná nicota potká tě v lese, 

na kopci i v davu mezi tisíci,

když nemáš náladu slova letí,

letí a jsou jen písmen směsicí,

nenesou někdy nic, 

těžkou řeč příště,

sdělení z jeviště,

tečkou se nemění,

v sdělení smrti je rozdíl snad zas,

že nepotěší a jen dloubá v nás.

    Noční procházka    

Neonové barvy nevěstince,

hladí drsné chodníky,

snad je úniku z noční veselice,

míjím prázdné trafiky.

Noční čas vidí,

co zbylo z noci,

černé mokré chodníky,

někomu sotva můžeš pomoci,

když se brodí po kotníky,

černým slizem nevědomí.

Kloklokotání

Sloupy ve  východním větru

se ohýbají k lačným tlamám,

neposkytnou žrádlo,

skrz naskrz, 

jsem a možná nebudu sám,

vytříbeným slovem,

vládnou jen šašci

a honem,  

aby se mohli radovat.  

Nepouštím krev do žil,

skrz naskrz,

nejsem a možná budu rád,  

smát se slovům šaška,

čekám na toho svýho pobudu,

co řekne mi,

že nejsem nic, co zajímá ho,

ať jdu už k  těm povadlejm kytkám.

Odhodím svoje podivné křeče,

navrtám se do paprsku světlu,

skrz naskrz,

nebude v očích, 

ale jen v nitru toho, co potkám, 

přeskočím chladný vír,

aby nevtáhl moje myšlenky. 

      Možná tiše     

Zbyl si člověk sám,

nebe tiše prohledal,

otevřený nonstop,

 nikdo čeká.

Vezmeš za ruku i posledního co zbyl?

Až bude líp .

Možná tiše, 

není už skrýše.

Snažně se prosím o pohyb čelistí,

co slovo mi vypustí,

možná bez hněvu,

by nebylo záměru.

Přestárlé ruce hledají,

kdo by je uchopil,

nevím kdy bude až bude líp.

Srdce nelze slyšet,

jsi li vzdálen metr,

přesto stojím tiše,

nebe jsem pochopil.

Možná tiše,  

pokládám ruku,  

na vráskou zmrzačenou dlaň,

cítím tep a srdce bije,

nevím jak neplakat.

  Kroky  

Chodí kroky sem a tam,

posílají divné pam pam pam, 

kdo přechází po pokoji,

klape si jak šrouby v stroji.

.

Možná vstoupí černé stíny,

počítají minuty, než udeří nad okny,  

posílám si s nimi pozdravení,

nechte mně žít bez  zmatení.

Soukám ze sebe divná slova,

pohodlí střídá mdloba,

pokoutný smích mízí v dáli,

na co se přízraky ptali?  

Zrcadlo míhá slunce odlesky,

nechci vidět ani slova paprsky,

posunul jsem budík o hodinu,

tře se pružina o pružinu. 

Přerovnám myšlenky,

skáčou jak blechy v kožichu,

 trhám ti pomněnky,

 a jsem potichu.