Krabice pokladů          

Poklady v krabici v pokoji na polici,

modré barvy jako moře,

nikdo do ní teď nemůže,

poklady v krabici vysypu na lavici.

Na dně modré krabice jsou pokladů tisíce, 

třpytka z oka páva, ruka panenky,

nevím co mě láká věci mít na věky,

vysypané na lavici vypadají podivně.

Ale co když se budou hodit,

matka nebo šroubek najde svoje místo,

roztržené korálky přece můžu nosit,

jen kdyby je někdo navlékl i přesto,

že už nejsou všechny,

no co, i tak jsou krásný.

Ulomené kolečko pro moje autíčko,

ne a ne ho najít,

chci si ho uhájit,

znám to velmi dobře,

jak vyhodím něco, co hledal jsem, se najde,

pak mě mrzí měsíc, že nehledal jsem déle.

Vypadá to hloupě, ale moje krabice,

možná jednou vyřeší,

kam schovala se zástrčka do klece,

po mé milované andulce.

Znáš to, přijdeš domů

a všude ticho,

neslyšíš žádné cvrliků,

už v tu chvíli bylo mi to líto,

otevřené okno dokonalo tragédii tehdy,

nedivím se, že jsem tam stál celý bledý.